Restaurace namátkových daňových kontrol

Začátkem listopadu tohoto roku udělal Ústavní soud alespoň prozatímní tečku za dohady, zda správci daně pro legitimní zahájení daňové kontroly musí disponovat konkrétními pochybnostmi, či zda je možné provádět kontroly na namátkovém principu. Plénum Ústavního soudu se usneslo, že ačkoliv je povinností správce daně při uplatňování jednotlivých procesních institutů postupovat v souladu s principem proporcionality, nelze zahájení daňové kontroly bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost, považovat za postup tento princip porušující.

Celá polemika o legitimnosti tzv. namátkových daňových kontrol se rozhořela především v návaznosti na nález Ústavního soudu, kterým na podzim roku 2008 judikoval, že zahájení daňové kontroly nemůže být libovolné. Volbu kontrolovaného daňového subjektu je naopak nutné odůvodnit pomocí existence konkrétních pochybností či podezření, že daňovým subjektem původně přiznaná daň je nižší, než by měla být. Pokud správce daně při zahájení daňové kontroly konkrétní pochybnosti nesdělí, taková kontrola je podle stanoviska Ústavního soudu neústavní a důkazní prostředky opatřené na jejím základě proto není možné použít.

O aplikaci nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1835/07 dodnes panují protichůdné názory. Rozporuplnosti tohoto judikátu odpovídá i skutečnost, že sama předsedkyně senátu, jež rozhodnutí přijal, vyjádřila k tomuto nálezu odlišné stanovisko. Nesouhlas zřejmě vznikl i u Nejvyššího správního soudu, který zareagoval dvěma rozhodnutími, v nichž dovodil, že daňová kontrola může fungovat na namátkovém principu.

Tento názor byl tedy zřejmě v rámci snahy o posílení autority Ústavního soudu přejat i jeho plénem. Ani nyní se však nejedná o názor jednotný, když disentní stanovisko zaujali hned dva soudci s tím, že se plénum nedostatečně vypořádalo s ústavněprávní rovinou daňových kontrol zahajovaných na náhodném principu. Podle odlišného stanoviska je spatřována potřeba přijetí interního obecného předpisu vydaného ministerstvem financí, který by stanovil konkrétní pravidla zahajování daňových kontrol u jednotlivých plátců daní. V případě neexistence takových pravidel se jen stěží dá uhlídat dodržování rovného přístupu k daňovým subjektům. Můžeme však shrnout, že přijetí celého nového výkladu zahájení daňové kontroly veřejností se dá nyní jen sotva odhadovat. Naštěstí poskytuje daňové právo procesní stále ještě dostatek prostředků, jak se proti případnému šikanóznímu postupu správce daně bránit.